Critical care & my mostly ‘material’ considerations

Enjoy the recorded lecture by Elke Krasny, Professor for Art and Education at the Academy of Fine Arts Vienna, on ‘caring architecture’. I had the opportunity to introduce Elke and to discuss with her afterwards. And there was a lot to discuss!

Elke presented reconceptualisation of architecture as a ‘critical care’ based on the interdependency of economy, ecology and labour. Then she introduced several examples. For interest overarching the lecture, I recommend reading the introduction and theoretical chapters from the book Critical Care: Architecture and Urbanism for a Broken Planet co-edited with Angelika Fitz.

Together with the entire no more architecture series & other influences, the book brings me to several questions. I tried to voice them in the discussion, but knowing the video format’s limitations, I also want to share them in a written form. I am far from having answers at this point. However, given that the questions are very ‘material’ or can be seen as such, architectural thought could be well-equipped to address them and create material answers. 

In principle, community-based, participatory activities are connected to the responsibilisation of the involved actors. But given the current ways of life and people already squeezed between work overload, everyday errands and families, I often think: how can people find space to undertake yet another responsibility? How can that not become another burden? And how can architecture (starting from the recognition of the interconnectedness of the social, economic and environmental) contribute to reconfiguration the current rat races?

Same consideration regarding the architects’ situation: As our research on young architects showed last year, the precarisation of the architectural profession is high. Good working conditions are close to being an achievement with a high dose of luck, rather an outcome of education and effort. How can the proposed notion of architecture caring of the heterogeneous relationships be (re)created by the project and stretched both in time and space be fulfilled in such working conditions?

The discussions about the production of built environment seems to be taking place in architectural circles (or in their fragment), referring to architects and their role. But if, as I learned recently, the proportion of built environment actually created with architects’ participation is thin, aren’t we shaping the discussion in an unproductive way? How can we create a space where various professions and investors (and other roles?) can be reached, where can we all meet?

Last but not least. I see a massive gap between various ways of talking about life in the climate crisis and the pop notions of ‘good life’ as a life of consumption and individual success (generalisation). For example – as Elke puts it – what we have now is ruins of the modernist promise, where the better future as we knew it is out of the question, what awaits is the process of permanent repair. But can this be motivating and for whom? Bleak outlooks and fear can, in my view, rather support denial and displacement. However, the ‘bleak’ also somewhat grows out of a very particular modernist promise of an abundance of products and comfortable life… but could there be other prospects of good future which don’t have this dominant material/consumption dimension? How can it be articulated? Or rather, how the shared articulation of desired futures can be enabled?

Jak si vedeme? Výsledky průzkumu pracovních podmínek mladých architektů a architektek

“Každý architekt a každá architektka znají specifika své praxe. Přesto dosud neexistovala žádná data, která by potvrdila sdílené oborové zkušenosti týkající se aktuálních pracovních podmínek v České republice. V článku přinášíme nejpodstatnější výsledky rozsáhlého průzkumu mezi architekty a architektkami ve věku 22–35 let, kteří dokončili své vzdělání a pracují v Česku. Skutečnost, že jsme získali 1 221 platných odpovědí, dokazuje, o jak aktuální téma se jedná.”

První přehled rozsáhlého průzkumu pracovních podmínek, kterému jsem se v první polovině roku věnovala, je již veřejně dostupný na webu ERA21.

K dispozici je již také celá výzkumná zpráva.

Další mediální výstupy

Souhrnná prezentace výzkumné zprávy + diskuze o stavu současných pracovních podmínek, CAMP Praha
Pracovní podmínky mladých architektů ve vysílání TZB-info, čas 2:23:00

Rádio Vltava, pořad Akcent: “Společnost a trh si nás neváží. Můžeme za to my padesátníci, říká architekt”

Rádio Wave, pořad Spot: “Žádní boomers versus mileniálové. Nevyhovující pracovní podmínky architektů jsou problém celého oboru”

pospávání; vizualita

Web spíš pospává – stal se především úložištěm, skladištěm a rozcestníkem textů, které rozsévám po různých mediích… to ‘pospávání’ v sobě ale nese klid a dočasnost – vždyť součástí spánku je (většinou) i znovuprobuzení.

Přesto jsem dostala chuť změnit design; trochu zčeřit stálé vody, pocítit závan čerstvého vzduchu. A při procházení šablonami mě překvapilo (i když asi nemělo), jak moc převládají šablony na prezentaci vizuálního obsahu a šablony spíše vizuální – než ty, které by se soustředily na dobrou typografickou prezentaci textového obsahu. Vím, vím. Ale stejně.

Tady to ale stejně asi bude vždycky spíš mimo-běžné. Chtěla bych říct, že zcela záměrně, a svým způsobem ano: staromódní důraz… ale upřímně, je to i neschopnost chytat e-trendy a hbitě s nimi interagovat. Mluví jinými jazyky, než jsou ty moje.

O práci na venkově. Ke knize Obec naskrz skrz od Michala Romana

Komentář ke knize s podtitulem „Vše, co jste potřebovali o vedení své obce vědět, ale báli jste se zeptat“, která vychází z premisy, že pokud se chceme smysluplně věnovat rekultivaci veřejného prostoru na venkově, musíme nejdřív začít kultivovat smýšlení zastupitelů.

Navzdory tomu, že kniha na první pohled budí dojem kvalitní publikace napsané člověkem se zkušenostmi s obecní samosprávou nebo architektonickou praxí (také byla křtěná v prostoru CAMP), ve skutečnosti jde o nepříliš kvalitní text, který si vydal sám autor (pod trochu zavádějícím názvem vlastního nakladatelství Blank Page – Public Space Architecture), a který v první řadě propaguje činnost své firmy. Publikace se veze na vlně představ o jednoduchých „komunitních“ řešení, a navíc reprodukuje celou řadu stereotypů o venkově. Proto má smysl se na publikaci podívat trochu blíže.

První polovina textu je věnována autorovým životním peripetiím. Ke slíbenému tématu obecní samosprávy a realizací ve veřejném prostoru míří teprve druhá polovina knihy. Na zbylých necelých 80 stranách otevírá hned několik aktuálních témat: odlišnosti města a venkova, občanské participace, veřejného prostoru a kvality života.

Venkov. Co o něm víme?

V první části, symptomaticky při vzpomínání na dětství, kniha rozvíjí stereotypizovanou nostalgii – ideál tvrdého, ale autentického venkova (brzké vstávání bez ohledu na počasí, lidé jsou „zocelení“ prací, lidé si „přirozeně“ pomáhají).

Součástí nostalgie je i pohled, že dříve se lidé „komunitních akcí“ a „participace“ přirozeně účastnili – celá obec mlátila obilí, neustále se někomu oralo pole… jenže tomu zcela chybí historické zasazení do kontextu minulého režimu. To by přitom mohlo osvětlit, proč v současnosti lidé volí spíše autorem kritizované individualizovanější způsoby života (a jak s tím nakládat): například kvůli nárůstu životní úrovně (v minulosti se lidé více dělili, protože jim většinou také nezbývalo nic jiného). A také kvůli tomu, že tehdejší „participace“ měla trochu jiné společenské pozadí a spíše šlo o vpád státu i do veřejné sféry, než že by tehdy veřejná sféra nějak žila.

Dále se kniha snaží vesnici definovat, jde na to ale víceméně skrze srovnávání s městem. Tento pohled dává smysl v souvislosti s tím, že venkovu a životu na vesnicích se oproti městu skutečně doposud věnuje mnohem méně pozornosti. Rozdíly se většinou chápou skrze prostředí (typ zástavby, zelené okolí, velikost sídla a omezené služby), způsob komunikace a soužití (nižší anonymita), nebo „vývojovou“ optikou, ve které je vesnice jen zpožděným a menším městem. Jak si všímá i autor, tento pohled může vést k tomu, že na obce se spíše aplikují řešení, která známe z měst – bez adaptace na jiné kontexty.

Kořenem autorovy nespokojenosti je ale něco jiného: tvrdí, že lidé ve vedení obcí buď něco chtějí, ale neví, jak toho dosáhnout. Nebo ví, ale nechtějí. To je však velmi tvrdá individualizace situace. Jedinou snahou o pochopení je využití „generační“ typologie, které má zřejmě naznačovat, že různé generace vidí svět jinak – používá však zobecněné typologie z amerického kontextu, které jsou v českém prostředí kvůli odlišnému sociohistorickému vývoji zcela nepoužitelné.

Samospráva obce a její kroky (potažmo vesnický kontext obecněji) zůstávají nepochopeny, protože stranou zůstávají místní způsoby života, komunikace, a to, jak zástupci obcí místní situaci vnímají. Místní sociální vztahy. A v neposlední řadě i vztahy vlastnické, kdy celé řadě obcí po masivních restitucích a privatizacích chybí vlastní pozemky na dobrém místě, se kterými by bylo možné snadno nakládat.

Aby se nám lépe žilo – komu?

Cílem obecní samosprávy (i autorových realizací ve veřejném prostoru) má být zlepšení života (nejen) na venkově. To je hodně vágní cíl. Navíc text místy tento záměr zrazuje – například tvrdí, že požadavky na styl a kvalitu života jsou na venkově prakticky identické s městem. Kdo je tedy pro autora vůbec obyvatelem obce? Podívejme se na nápady, které zastupitelům nabízí. Ačkoliv kritizuje „cool“ realizace, které se kopírují z místa na místo bez ohledu na kontext, sám nabízí řešení podobná: taková, která sice zní pro městský způsob života (a pro turisty) přitažlivě, ale jejich plošnější relevance a realizovatelnost na venkově je sporná – například komunitní centra s cukrárnou, sauny, akce slam poetry, zvelebování veřejného prostoru, či dokonce „kus zahrady v centru obce, kde si může znavený turista sednout, utrhnout bez trestu rajče a dostane i sklenici čisté vody“. Pro levnou údržbu a chod zařízení navrhuje zaměstnat místní seniory. Rychlá řešení ve stylu oslavovaného „selského rozumu“ – ale také ignorace vůči současné situaci v řadě obcí, kdy je náročné zajistit personál i zdroje na úpravu stávajících veřejných prostranství, demografické situaci, kulturnímu kapitálu a místním způsobům života.

Co má být lék?

Autor správě pojmenovává, že na vedení obce jsou kladeny velké nároky – být dobrým starostou vyžaduje mix znalostí, zkušeností a schopností z celé řady oblastí. Znalost práva, územního plánování, administrativy, povědomí o dobrých praxích, schopnost komunikovat s obyvateli a orientovat se v situaci, kdy na místních samosprávách leží poměrně velká zodpovědnost, avšak chybí zdroje a systematické a koordinované politiky na úrovni větších regionů či státu.

V tomto kontextu nabízené řešení působí velmi rozpačitě: je jím ideál prostého lidu a zdravého selského rozumu, který opět vychází z bezobsažného nostalgického mixu: „dnešní společnosti chybí jakýsi nadhled, obyčejný přístup člověka ke člověku, schopnost vidět věci i jinak než podle špatně nastavených pravidel, které kdysi vytvořil zase jen člověk a které nakonec drtivé většině paradoxně jen komplikují život.“

Domluvit se?

Kniha usiluje o pozitivní politickou změnu, která by měla vést k celé řadě inovativních (nejen) architektonických realizací. To podle mě vede k otázce, jak spolu vzájemně komunikovat: starostové, odborníci, architekti, obyvatelé, majitelé firem, zástupci neziskového sektoru… jak se vzájemně domluvit a něco společně realizovat.

Autor knihy však k vzájemnému porozumění zrovna nesměřuje: postoje a jednání, které nesouzní s jeho vlastními představami o správnosti popisuje jako „kolektivní negativitu a alibismus“, nebo označuje jednotlivé kroky za subjektivní či „ne zcela uvážené“. Když cokoliv představíme dostatečně povrchně a zjednodušeně a doplníme to odsudkem, vždy to bude vypadat absurdně. K čemu to ale je? K vzájemnému pochopení (a potenciální změně) odsudky a nálepkování nevedou. Představa, že starostům zkritizujeme jejich dosavadní kroky, řekneme jim, že stačí „prostá změna úhlu pohledu“ a oni se začnou chovat „rozumně“ (tedy v souladu s přesvědčením autora knihy) je výsměch. Lidé mají většinou velmi dobré důvody, proč jednají, jak jednají. Cesty ke změně tak musí začít u snah o vzájemné pochopení situace, motivací, a kontextů, ve kterých se nacházíme.

Neznamená to, že by kniha Obec naskrz skrz byla úplně mimo. Některé rady, jako například, jak se zamyslet nad umístěním a podobou laviček, nebo že by se mělo plánovat dlouhodoběji, jsou samozřejmě smysluplné. Finanční a časové investici do pořízení a čtení celé knihy ale přínos zdaleka neodpovídá. A v součtu je skutečnost, že kniha operuje s pojmy komunikace, dialog a porozumění, s tím, že autor na tato témata nabízí obcím semináře za 9.999 kč, jednoduše nehorázná.

Galanterie jako součást kritické infrastruktury státu

“K pandemii nemoci COVID-19 se zatím vyjadřují především politici, lékaři a biologové, epidemiologická opatření ale mají celou řadu společenských souvislostí. V České republice se symbolem pandemie, jinak neviditelné hrozby, staly roušky, bez kterých nyní nelze vyjít z domova. Nošení roušky pro jednotlivce zpřehledňuje a zjednodušuje komplikovanou situaci a jako symbol ji využívá jak občanská společnost, tak politici.”

K prvnímu týdnu nouzového stavu, vyšlo na A2larm

Krásný nový vládní komplex: Sen o efektivní státní správě

“Již od roku 2017 se v médiích objevuje záměr postavit na okraji Prahy nový komplex a přestěhovat do něj část státních institucí, které nyní sídlí v centru. Z výroků premiéra a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se zdá, že by mělo jít o neproblematické manažerské rozhodnutí, které navíc prospěje cílové lokalitě. Momentálně panují nejasnosti nad umístěním i většinou konkrétních parametrů. Už teď je však jasně patrná depolitizace celého problému skrze důraz na ekonomickou efektivitu a podobnost koncepce s univerzitními a korporátními kampusy na okrajích měst.”

Vyšlo v časopise ERA21, 3/2019

Situace a výzvy advokačního neziskového sektoru v České republice

Tentokrát něco z širší oblasti zájmu: veřejná sféra ve střední Evropě v roce 2019. Výzkumná zpráva pro Nadaci Partnerství. Zajímalo mě jak se daří iniciativám, které se snaží prosazovat důležitá témata, hlídat státní sféru, bojovat v lokálních aférách. Které jsou aktivní v prosazování (nejen) lidských práv, ochraně životního prostředí, podpoře demokratického rozhodování, snaží se řešit kauzy a ovlivňovat politická rozhodnutí a legislativu. Daří se jim naplňovat své cíle? Co jim v tom brání? Jak na ně dopadají současné antikampaně a vyostřený antineziskovkový diskurz?

Rešerše shrnuje stávající situaci a hlavní problémy, jak je vidí studie věnující se evropskému i českému kontextu. Pak následuje vlastní kvalitativní analýza dat, které byly sebrány mezi lednem a březnem 2019 pomocí polostrukturovaných rozhovorů se zástupci, advokačního neziskového sektoru.

Hongkong, po čtyřech letech

Pro Alarm jsem napsala o tom, jak se v Hongkongu zachází s přírodními katastrofami a jejich následky. Vzhledem k tomu, že jsem se celé tři měsíce snažila sama pro sebe pochopit, kam zvláštní administrativní region směřuje, nakonec jsem to také sepsala. A nakonec jsem přispěla do 3/4 zamyšlením nad sadou nových čínských opatření zastřešených jménem čínský sociální kredit (社会信用体系), který média vášnivě zatracují jako inkarnaci 1984 nebo Black mirror.

Stále ta samá fádní šeď?

Pro A2 recenze první publikace skvělého projektu Paneláci, který (převážně) kunsthistorickou perspektivou mapuje vývoj masové panelové výstavby v ČR. Padesát vybraných realizací ukazuje rozmanitost a zajímavost realizací. Katalog zároveň (pochopitelně) nechává mnoho nezodpovězených otázek týkajících se role architekta, projektové a stavební praxe – a žití ponechává až na renovace a přestavby stranou úplně. Nemůžu se dočkat, až se pročtu druhým dílem.